Tato technika má kořeny poněkud nejasné, ale zajisté je velmi stará. Někdy se také nazývá pletení na rámu, francouzské pletení, pletení na stativkách apod. V anglicky mluvících zemích je známá pod názvem sprang. Zajímavé je, že na světě přetrvává napříč kontinenty a kulturami; můžeme se tak setkat  krosienkovanými houpacími sítěmi, u skandinávských neolitických lovců s takto zhotovenými čepicemi, nebo na Moravě s krosienkovanými krajkovými ženskými čepci.

Kouzlo této techniky spočívá v tom, že nepotřebujeme jehlice ani háček, ale jen přízi a rám, který může být i neúplný, postačí jen dvě tyčky, které zavěsíme a zatížíme. Jde o pletení, při němž mezi sebou proplétáme a křížíme osnovní nitě, které jsou rozděleny na řadu svrchních a spodních nití. Jednoduše řečené – nitě z horní osnovy křížíme s nitěmi z dolní osnovy a vyměňujeme jejich místo – nitě, které byly v horní osnově přemisťujeme do dolní osnovy a naopak. Právě upletená řada se zajišťuje tyčkou, pletací jehlicí apod, která se vloží mezi horní a dolní nitě. Když řadu takto nezajistíme, začne se úplet párat. Mimochodem – úplet nám paralelně vzniká  zrcadlově v horní i dolní části, takže doslova přibývá před očima. Ale přihodí-li se nám chyba, také se nám zrcadlově zopakuje.

Při tomto pletení vzniká pozoruhodný měkký a velmi pružný úplet, který lze podobně jako pleteninu pracovanou jehlicemi vzorovat pomocí dírek apod.

V českých zemích tuto techniku na počátku 20. století znovuobjevila a zpopularizovala A. Černá.(Černá, Anna. Pletení na rámu. Praha 1912)